Podlahové vytápění

TEPLOVODNÍ PODLAHOVÉ VYTÁPĚNÍ PODROBNĚ

V dnešní době nejpoužívanější systém vytápění, který se využívá jak v novostavbách, tak při rekonstrukcích rodinných domů, bytů, veřejných budov i komerčních objektů. Systém podlahového topení má v dnešní době již dlouhou tradici a téměř nikdo nepochybuje o tom, že by nemohl plnit hlavní systém pro vytápění daného objektu.

Přidanou hodnotou teplovodního systému je celoplošné vytápění, komfort, nízké provozní náklady a možnost stejným systémem i interiér ochlazovat v letních měsících.

Nezávazná poptávka

TEPLOVODNÍ PODLAHOVKA vs. ELEKTRICKÉ VYTÁPĚNÍ

Voda vs elektrika. Každý systém má své plusy a mínusy a je vždy důležité zhodnotit stávající situaci objektu, způsob využití podlahového vytápění a dobu, kdy k instalaci dochází. Posledních pár let je jasným důkazem, že výhodnost využití jednoho či druhého systému se může velice rychle změnit. Hlavním problémem tedy je, že instalace daného systému je rozhodnutí na dlouhou dobu a jeho změna není zas až tak reálná a ekonomicky výhodná. 

NÍZKOTEPLOTNÍ SYSTÉM VYTÁPĚNÍ

Jednou ze základních charakteristik podlahového vytápění je jeho provoz na nízkoteplotní spád, zatímco topný systém s radiátory pracuje s vysokoteplotním spádem.

Rozdíl teploty vstupní teplé vody v kombinaci s nízkoteplotním zdrojem (tepelné čerpadlo nebo kondenzační kotel) je hlavním důvodem, proč se dá významně ušetřit na ročních nákladech na vytápění. Nejefektivnější kombinací se tedy nabízí kombinace podlahového vytápění s tepelným čerpadlem. Toto spojení může vést ve výsledku až k 60% úspory nákladů na vytápění za rok. Možnost využít nízkoteplotní systém pro vytápění vašeho objektu musí být podloženo projektem autorizovaného projektanta TZB.

JAK NAVRHNOUT SYSTÉM TEPLOVODNÍHO VYTÁPĚNÍ

Základem pro správné fungování systému podlahového vytápění je projekt.

Většina z nás se v praxi setkává s projektovou dokumentací pro stavební povolení (DSP), kde je navržen topný systém pouze v omezeném rozsahu a to v takovém, který je dostačují pro stavební úřad a získání stavebního povolení.

Zde se může skrývat příčina budoucího problému se správně fungující podlahovkou. 

Dalším faktorem je způsob navržení podlahového systému v rozsahu DSP. Projektantem specifikované parametry podlahového vytápění odpovídají pokrytí potřeb dané místnosti, nicméně pouze z pohledu norem. Jedním z parametrů je prostorová teplota pokoje, která je normou specifikována na 20°C v obytných místnostech a 24°C v koupelnách. Avšak nastavená výsledná teplota 20°C je mnohdy významně poddimenzovaná s ohledem na budoucí požadavky klienta.

Postup řešení podlahového topení u KOMFORT PLUS

Naše zkušenosti jednoznačně potvrzují, že v momentu výstavby rodinného domu je nutné ověřit aktuální představy uživatele na budoucí topný systém a tím celou projektovou dokumentaci minimálně aktualizovat, ne-li celou předělat.

V rámci naší technické podpory zajistíme v případě zájmu podrobnou projektovou dokumentaci podlahového vytápění a v případě odběru materiálu zcela zdarma. Nežli se přistoupí k tvorbě nové projektové dokumentace, je nezbytná osobní schůzka s klientem, dle fáze výstavby buď ve firemním showroomu či přímo na stavbě. Cílem této schůzky má být zjištění skutečného stavu dispozic, pozice rozdělovače podlahového vytápění, vytápěné a nevytápěné plochy, typ potěru pro zalití systému podlahového vytápění, způsob regulace, typ nášlapné vrstvy a mnoho dalších informací, které jsou nutné pro dokonalé fungování celého topného systému.

STAVEBNÍ PŘIPRAVENOST PRO SYSTÉM PODLAHOVÉHO VYTÁPĚNÍ

Nejoptimálnější stavební připraveností pro zahájení instalace podlahového vytápění je fáze, kdy jsou v interiéru hotovy rozvody vody a odpadu, v rámci podlah je natažená elektroinstalace a další volitelné profese (např. centrální vysavač apod.).

Všechny zmíněné profese jsou zakryty podkladovou izolační vrstvou s minimální tvrdostí 100 kPa. Nad tuto vrstvu by neměly vystupovat žádné ze zmíněných instalací. Pokud se zvolila podomítková skříň pro instalaci systému podlahového vytápění, předchází tento krok aplikaci finálních omítek. V případě nástěnné skříně se může instalace odložit na pozdější fázi. Samozřejmostí je instalace přívodního potrubí s topnou vodou od zdroje k rozdělovači před instalací podkladové izolace, pokud je tato trasa naprojektována v rámci skladby podlahy.

Plochy, které by se neměly vytápět, jako jsou například obestavené vany či krby, je nutné na podkladový EPS viditelně vyznačit a stavebně opatřit např. ošalováním tak, aby se mohl nalepit dilatační obvodový lem.

INSTALACE SYSTÉMOVÝCH DESEK PODLAHOVÉHO VYTÁPĚNÍ

Po úspěšné instalaci dilatačního lemu přichází čas na pokládku systémové desky. Na trhu můžeme najít různé varianty, odlišné tvary a velikosti špuntů, rozdílné rozteče jednotlivých špuntů mezi sebou, nabízené tloušťky a tvrdosti polystyrenu, způsoby svazování desek mezi sebou a samozřejmě rozdíly v nabízené ceně za m2 či celou desku.

Základní otázkou je však argument, proč zvolit systémovou desku na úkor instalace samostatné PE folie s rastrem na stavbou připravený polystyren. Dle platné normy ČSN EN 1264-2 je daný požadavek na krycí PE folie mezi podkladovým EPS a potěrem (beton či anhydrit). V případě využití samostatné krycí PE folie s rastrem se jedná o tzv. tacker systém, tedy nutná aplikace tackerů (sponek) na přichycení trubky do polystyrenu.

Dle rozteče potrubí je dáno potřebné množství sponek na m2, v případě běžně používané rozteče 15 cm počítejme s počtem cca 20ks na metr čtverečný. Vzhledem ke dvěma hrotům u každé sponky se jedná o 40 děr do krycí PE folie na m2, která má plnit svou úlohu oddělit 2 stavební materiály, tedy polystyren od agresivního potěru. Celkem 40x narušíte ochrannou PE folii a tím se dramaticky zvyšuje riziko nežádoucí reakce potěru s EPS. Výsledkem může být degradace EPS a tím narušení celkové skladby podlahy.

Dalším aspektem pro volbu systémové desky je garance dosažení deklarovaného výkonu (W) na m2. Každý výrobce prezentuje a garantuje výkon při použití konkrétní izolační vrstvy, která je definována svou tvrdostí, tepelným odporem a součinitelem tepelné vodivosti. Bez možnosti ovlivnit tuto volbu podkladového EPS izolace nemůže být realizační firmou garantován výkon na m2. Použití systémové desky dále garantuje pevné spojení desek mezi sebou a vytvoření dokonalé „vany“ pro aplikaci samonivelačních potěrů (anhydritu). Speciální tvar špuntu zajistí dokonalou fixaci trubky a možnost vynechat použití kotvících sponek.

POTRUBÍ PRO PODLAHOVÉ VYTÁPĚNÍ

Společně se systémovou desku jsou trubky klíčovou položkou celého systému podlahového vytápění. V současné době se používají 2 rozdílné materiály a jejich výběr závisí na volbě projektanta či řemeslníka, který systém pokládá. Část trhu je zastáncem tzv. alpexových trubek, tedy kombinace polyetylénu s hliníkovou vnitřní vrstvou. Jedná se o vícevrstvou trubku, která se používá jak na rozvod topení, tak vody. Tento typ materiálu se začal významně prosazovat v 90. letech minulého století.  Životnost a kvalita tohoto typu potrubí je dána převážně tloušťkou vnitřní hliníkové vrstvy a způsobu svařování. Vnější a vnitřní vrstva je dle výrobce vyrobena z polyetélnu, kde můžeme najít opět několik variant resp. způsobů výroby. Mezi nejznámější materiály patří označení PEX nebo PE-RT.

Druhou variantou jsou trubky bez vnitřní hliníkové vrstvy, tedy pouze PEX nebo PE-RT. Běžným standardem dnes jsou již 5ti vrstvé trubky na místo 3-vrstvých. Velice důležitým aspektem těchto vícevrstvých trubek je tzv. kyslíková bariéra, která má důležitou roli při provozování systému podlahového vytápění. Výsledkem je, aby upravená topná voda v systému nebyla dále okysličována. Obsah kyslíku ve vodě udržuje vodu „aktivní“ a tedy hrozí riziko degrace použitých materiálu v rámci celého topného systému. Průměry potrubí pro podlahové vytápění se pohybuje od 12mm do 20mm dle výrobce a typu instalace. Životnost těchto materiálů je minimálně 50 let.

ROZDĚLOVAČ PODLAHOVÉHO VYTÁPĚNÍ

Mnohdy z pohledu technických parametrů opomíjená položka systému podlahové vytápění. Hlavní úlohou je distribuce vstupní topné vody ze zdroje do jednotlivých místností prostřednictvím připojeného potrubí. Principálně bez ohledu na detaily daných výrobců je výsledek stejný. Dle výrobců se nejběžněji používají materiály jako nerez, mosaz či speciální kompozitní materiály. Vybavení rozdělovače se liší dle výrobce. Běžným standardem jsou však průtokoměry na všech okruzích, teploměr na vstupu teplé vody a zpátečce, odvzdušňovací a vypouštěcí ventily.